Moje vyhraná válka 2. část

24. ledna 2009 v 9:53 | JG |  Co jsem chtěla říct...
nebo taky Co jsem chtěla říct o transplantaci kostní dřeně.



Byla jsem zvědavá, kdy mi začnou padat vlasy. S chloupkama na nohách to bylo jednodušší, každý den jsem si je holila, až jsem si je jednou oholit nepotřebovala. Ale ty vlasy? Celý život vlasy považuju za svou hlavní ozdobu. Za moje hlavní poznávací znamení. Mám je vlnité a od dětství je nosím dlouhé. Vždycky jsem se bála, že o ně nějak přijdu (hlavně, když jsem si je jednou na gymlpu omylem obarvila na oranžovo:o). Vždycky jsem na ně byla pyšná (kromě zmíněnýho období na gymplu;o)). Zhruba týden po transplantaci mi začaly padat. Nejdřív jen trošku, potom mi zůstávaly v chumlech na rukách, když jsem si je prohrábla. Veselé to nebylo, ale ani tak smutné, jak jsem čekala. Tak jsem si "objednala" sestřičku na oholení. Byla to zrovna Eva, moc sympatická holka stará skoro stejně jako já. Řekla mi, že bude brečet se mnou. Řekla jsem jí, že já brečet nebudu. Nejdřív mi nůžkama ostříhala dlouhé vlasy. Pořád jsem si sahala na hlavu - pro člověka, který měl vždycky dlouhé, je zvláštní dotknout se vlastní krátkovlasé hlavy. Potom mi zbytek vlasů oholila strojkem "na koleno". Kromě nezvyku při pohledu do zrcadla jsem ale necítila nic zvláštního. Jen úlevu. Chápete, když se člověk celý život něčeho bojí a pak se to opravdu stane a on se z toho stejně nepos..taví na hlavu (když mluvím sama se sebou, tak samozřejmě používám jiné slovo) - to není špatný pocit. Přináší to úlevu. Šlo také o to, že dlouhé vlasy byly pro mě tak typické, že jsem je považovala pomalu za součást mé osobnosti. Myslím, že nejen já. Bála jsem se, že bez vlasů už to já nebudu. A najednou jsem je neměla ... a stejně jsem to byla pořád já. A možná víc, než kdykoliv předtím. Vůbec to nebylo špatné. Jen jediný problém to mělo. Začala mi být hrozná zima na uši. Hlavně v noci. Zní to jako úplná hloupost, ale zkuste si to - je to jako běhat v zimě venku několik hodin bez čepice. Nosila jsem sice šátek, ale stejně mi ty uši mohly zmrznout. A taky - když přišel nový doktor, doktorka nebo sestra, prostě kdokoliv, koho jsem ještě neviděla (a hlavně kdo neviděl mě), hrozně jsem se styděla za to, jak vypadám. Vím a věděla jsem i tehdy, že to je úplná hloupost, ale styděla jsem se stejně.

Hodně času jsem trávila telefonováním. Když nevolali naši, volal Tomáš, zbytek rodiny z Moravy a párkrát i babička. Taky jsem dostávala spoustu esemesek od mých přátel, spolužáků a Tomových přátel a rodiny. Můj "prakticky švagr" mi psal krásné sms. Byl zrovna na dovolené v Amsterodamu a psal, jak mu tam myši snědly nějaký vynikající sýr - byla to sranda:o) Starost mi ale dělalo, že moje mamka hodně zhubla. Vždycky si o sobě myslela, že ona je typ člověka, který v krizové situaci hodně jí, teď zjstila, že je to naopak. Úplně mi zatrnulo, když jsem ji viděla. Abych se nezadýchávala, dostávala jsem transfuze červených krvinek. Měla jsem strach o oči - různě mi červenaly a podlévaly se krví. V puse jsem měla mukozitidu - boláky a vředy. Navíc mi zezelenal jazyk????:o)Mukozitida je běžný následek chemoterapie - poškodí totiž kromě krevních buněk i všechny ostatní rychle se dělící buňky, takže i všechny sliznice. Bolelo to hnusně, nemohla jsem moc jíst, dostala jsem do infuze morfin, který mě úplně otupěl a měla jsem doporučeno pusu chladit - tak mně naši nakoupili různé nanuky. Úplný tropický sen na transplantační jednotce:o)

Po třech týdnech na ÚHKT a 14 dní po transplantaci se začaly dít věci. V krevním obraze se cosi pohnulo. Stouply hodnoty granulocytů a krevních destiček, to znamenalo, že se nová kostní dřeň začíná chytat a začíná pracovat. Uvolnil se mi režim. Jídlo už jsem nemusela dostávat přepékané, sestry a uklizečky mohly být u mě v boxu bez empíru a bez roušky. Bylo příjemné vidět jim do tváře. Byly většinou hrozně moc hodné. A hlavně - mohla jsem jít s rouškou a gumovými rukavicemi "na procházku" po chodbě ÚHKT. Nebylo to jen tak, nejdřív museli člověka složitě odpojit od "vodítka". Ten první uvolněný den, bylo to úterý, jsem neměla žádnou svou návštěvu, tak jsem na procházku šla s rehabilitační sestrou a druhým transplantačním pacientem. Ptal se mě, jestli mi bylo tak špatně jako jemu a vyprávěl, jak si "užil", protože první týden na transplantační jednotce měl ještě abstinenční příznaky kvůli cigaretám. Jinak jsme se nebavili, každý měl dost starostí sám se sebou. Ujít po třech týdnech najednou víc metrů, než jen těch pár po boxu, bylo nezvyklé. Zdálo se mi, že mám vratké nohy. Trochu jako, když se po delší době posadíte zase na kolo. Chodili jsme po schodech nahoru a dolů. Díky tomu, že jsem na transplantační jednotce každý den aspoň trochu cvičila, nebyl to pro mě takový problém. Druhý pacient se "vlekl" do schodů daleko hůř než já. Byla jsem na sebe hrozně pyšná;o) Když jsem se vrátila - za necelou hodinu (výkon, že?:o)) - zpátky do buňky, zbytek dne jsem pak prospala. Druhý den za mnou přijela mamka a dokonce tetka z Moravy. Zase jsem mohla na procházku. Byla jsem dost unavená a měla jsem rýmu - asi z klimatizace a z nastydlých uší jsem dostala odpornou vodovou a agresivní rýmu - ale měla jsem strašně dobou náladu. Chodili jsme po schodech, měla jsem dokonce čaj z automatu (takový svátek!) a seděli jsme na lavičkách v posledním patře ÚHKT. Měli jsme úplnou dámskou jízdu. Pak jsem byla unavená a šli jsme si povídat zas přes sklo. Jednu nevýhodu ale tyhle "procházky" měly. Člověk si začal o to hůř uvědomovat typický zatuchlý vzduch na transplantační jednotce. Nemohlo se tam vůbec větrat, byl tam jen nějaký systém na cirkulaci vzduchu, kterému nerozumím. Mezi námi, moc to nepomáhalo. Čerstvý vzduch mi chyběl. Můj největší sen v té době byl, postavit se někam do větru. Ve čtvrtek přijel Tomáš. Šli jsme na procházku a s rouškou mohl být i u mě v boxu. Hrozně jsem se celou dobu těšila, až ho budu moct pohladit, ale když jsem vyšla na tu chodbu, byla jsem najednou úplně paralyzovaná. Připadala jsem si zvláštně. Taky v gumových rukavicích se moc dobře nehladí. Ale měla jsem obrovskou radost.

Tyto dny jsem vždycky ráno nedočkavě očekávala výsledky krevního obrazu - dělal se každý den - jak si kostní dřeň vede. A opravdu hodnoty stoupaly, pomalu ale přece. Nejrychleji krevní destičky, bylo to zvláštní, u většiny pacientů je nejrychlejší práce s granulocyty. Poslouchala jsem Nelinčinu hudbu, říkala jsem si, že musí na její kostní dřeň působit dobře. Dostávala jsem méně léků do infuze a začala jsem je brát v tabletkách. Moc příjemné to nebylo, už tahle jsem tabletek dostávala až až. Nejhorší to bylo se Sandimunem - imunosupresivem, které bylo pro mě nejdůležitější. Dostávala jsem ráno a večer dvě obrovské, příšerně smrdlavé tablety. V pátek mě z nich bylo hrozně zle. Jako kdybych měla mořskou nemoc. Bolel a zvedal se mi žaludek. Ale nezvracela jsem - když tak nad tím přemýšlím, celý pobyt na transplantační jednotce jsem nezvracela, byla jsem rarita, i když špatně a "na zvracení" mi bylo často. Musela jsem ležet, když jsem se posadila, měla jsem pocit, že se pozvracím na místě. Pojem "špatně od žaludku" ten den dostal úplně nový rozměr. A točila se mi hlava. Byl za mnou Tomáš a měl o mě velkou starost. Na radu sestry mi skočil na Karlovo náměstí do obchodu pro nějaké coca-coly. Nechala jsem si zavolat doktora, ale hodinu a půl nešel, byla jsem z toho nervózní. Normálně mě neošetřoval, takže nevěděl, jak pilný jsem pacient a začal říkat takové všeobené pravdy o tom, že každý den se mám aspoň půl hodiny projít po chodbě (chodila jsem víc než hodinu), že tak bude žaludek lépe pracovat. Tak jsem mu pořádně vynadala. Mockrát mě to pak mrzelo. Bylo mi ale tak zle, že jsem byla lehko vytočitelná. Dostala jsem pak do infuze léky na žaludek, trochu se to zlepšilo. Žaludek byl o víkendu lepší, zhoršila se ale kůže. Měla jsem ji červenou a zarudlou a pálila mě, jako kdybych se spálila od sluníčka. Nejhorší to bylo na lýtkách a na hrudníku. Celé břicho jsem měla pokryté hnědými fleky od náplastí - ty mi tu kůži dráždily ještě víc. Měla jsem slíbené, že půjdu brzy dobů. Jakmile bude granulocytů víc než 500. Nemohla jsem už vůbec na transplantační jednotce vydržet. O víkendu za mnou byli naši. Mamka důkladně uklidila pražský byt, abych tam mohla po propuštění být.

V pondělí jsem měla tisíc granulocytů a mohla jsem jít domů. Plán byl takový, že aspoň první dny zůstanu v Praze a taťka se bude o mě starat. Musel to pondělí přijet z Mariánek, tak jsem měla na sbalení hodně času, ale stejně jsem chtěla být sbalená co nejřív. Hrozně mě to balení fyzicky vyčerpávalo, nemohla jsem se udržet na nohách. Bylo nezvyklé vidět zase po dlouhé době moje civilní oblečení, které bylo během mého pobytu uložené v nějaké šatně. Měla jsem tu rýmu, pořád mi teklo z nosu, tak stejně nešlo moc stát, pořád jsem si chodila lehnout na záda. Dostala jsem pokyny na doma a celý štos receptů na všechny možné léky. Kolem druhé hodiny taťka přijel. Šel nejdřív vyzvednout léky, byla jich celá taška. Čtyři týdny po přijetí, se šátkem na hlavě, s rouškou a gumovými rukavicemi jsem opouštěla transplantační jednotku. Také s pevným přesvědčením, že se tam už nechci nikdy vrátit. Pustili mě extrémně brzo a říkali, že není žádná vyjímka muset zase na několi dní přijít. Už tehdy jsem byla rozhodnutá, že udělám všechno proto, abych já nemusela. Cesta autem do bytu dala mému už tak houpavému žaludku docela zabrat. Byla jsem strašně ráda, že jsem zase na místě. Naši mi koupili nové křeslo a poličku a pověsili obrázky s papouškama (zbožňuju papoušky, ale to určitě víte:o)), abych měla radost. Bylo tam hezky. Ale stejně jsem si připadala hlavně neobvykle. Bylo to, jako kdyby člověk chtěl dělat všecko automaticky, jak byl zvyklý, ale jako by ty automatické pohyby zapomněl a připadal si taky fyzicky tak nějak podivně. Paní doktorka mi už dřív vysvětlila, že první dny z nemocnice venku nejsou nikdy nic moc. Že člověku chybí podpůrné léky, které dostával z infuze, tak ho bolí žaludek a cítí se přiopile. A zároveň mu chybí anxiolytika (prášky, které mají trochu mírnit strach a zlepšovat náladu, které se automaticky dávají každému pacientovi na transplantační jednotce). Já jsem nikdy žádné anxiolytika dostávat nechtěla - vždycky jsem měla pocit, že si poradím sama a že žádný velký strach jsem stejně neměla - ale nebylo na výběr. Tyto první tři dny nebyly nic moc. Taťka byl strašně hodný a staral se o mě, jak nejlépe uměl, ale byla jsem po většinu doby tak nějak smutná. Připadala jsem si "podvedeně", nevím jak nejlíp ten pocit nazvat. Ten žaludek mě opravdu bolel, a nepříjemná byla ta kůže. Dělaly se mi malé popálené puchýřky. A opravdu na ně trochu pomáhal pantenol jako na spáleniny od slunce:o) Léků, co jsem brala, bylo fakt dost. Kromě už zmíněného Sandimunu jsem brala 3x denně Zovirax (antivirotikum), 2x denně 1 tabletu amosiklavu (antibiotika), 2x denně jednu tabletu CellCeptu (imunosupresiva), 2x denně 2 tablety prokanazolu (antimykotika), 1x denně biseptol. Bylo toho dost. Vadila mi ta hnusná rýma. Když jsem se zvedla z postele, byla jsem hned unavená a bolavá tak, že jsem si chtěla hned zase lehnout a jakmile jsem si lehla, nemohla jsem v posteli skoro vydržet. Pořád jsem v noci špatně spala. Byla jsem přecitlivělá, bylo mi všechno líto. Člověk se tak dlouho těšil až bude venku z nemocnice a výsledek za moc nestál. Ve čtvrtek jsme jeli na kontrolu. Nebylo mi dobře, zvedal se mi žaludek a připadalo mi, že jdu na vratkých nohách úplně houpavým krokem. Bála jsem se, že to je vidět. Sestřička se mě zeptala, jestli mi je dobře (jinak bych dostala nějaké infuze na žaludek, nebo na cokoliv, jako někteří ostatní pacienti po transplantaci). Na žádné infuze jsem neměla náladu a chtěla jsem být co nejrychleji zase pryč, tak jsem řekla, že mi je dobře. Krevní obraz byl pěkný. Roky jsem neměla tak pěkný krevní obraz:o) Na další kontrolu jsem měla přijít v pondělí - to mi moc nepřidalo - představa, že budu chodit dvakrát týdně na kontrolu - no, nic moc. Jeli jsme do Mariánek. Přes zvedající žaludek to byl úplně sváteční pocit jet zase domů. Zdálo se mi, že uběhlo tak pět let. Zároveň jsme si připadala zase, tak nějak "podvedeně". Asi to neumím líp vysvětlit. Jako kdyby mi bylo hůř, než jsem čekala, že bude. Celou kůži jsem měla červenou a bolavou. Taky mi vadilo, že prvních sto dní nebudu moct mít u sebe svoje andulky a našeho pejska. Doma to bylo trochu divné. Mamka musela všecko důkladně vydrhnout a uklidit, takže všechno bylo čisté a sterilní pomalu víc než v nemocnici. Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Ležet se mi nechtělo, ale na vše ostatní mi bylo špatně. Občas se mi zdálo, že jsem několikrát těžší, než jsem ve skutečnosti, že svoje tělo prostě neunesu. V noci se mi pořád špatně spalo. Budila jsem se hrozným strachem, že jsem zpátky v nemocnici. Mamka spala se mnou. Připadala jsem si jak malé děcko, ale byla jsem ráda.

Prvních sto dní nebylo žádné příliš veselé období. Každý den mi bylo špatně od žaludku. Měla jsem zvláštní chutě. Vždycky jsem dostala obrovskou, nevydržitelnou chuť na nějaké jídlo - třeba na salát s dresingem nebo na cokoliv - a jakmile jsem snědla pár soust, už jsem to nemohla ani vidět. Bolavá kůže se naštěstí postupně lepšila stejně jako červené a podrážděné oči. Nejhorší byla ale ta tíha - to záváží, která jakoby na mě pořád leželo. A ta vratká chůze. Několik měsíců jsem měla pocit, že chodím po chůdách, že každým krokem můžu spadnout. Když jsem se šla sprchovat, tak mě to vyčerpalo, že jsem pak musela několik minut sedět na podlaze v koupelně na zemi, než jsem se byla schopná dělat něco dalšího. Když to viděla mamka, hrozně ji to zneklidnilo a pořád mi nabízela pomoc, že mě zvedne, pomůže s čímkoliv nebo tak, musela jsem jí vysvětlovat, že je pro mě nejlepší, když mě prostě nechá chvíli sedět. Na kontroly jsem skoro hned začala jezdit po týdnu. Potom dlouho po dvou týdnech. Nakonec po třech. Červené krvinky nebyly první měsíce tak dobré, jak měly být a musela jsem po kontrole zůstávat na transfuze. Taťka na mě vždycky čekal, docela rychle to utíkalo. Stávaly se zvláštní věci - třeba na vedlejším transfuzním křesle seděla starší paní, která měla jít taky na transplantaci. Připadalo mi hrozně dávno, kdy jsem byla na jejím místě, a zároveň nedávno - nevím, jak to říct. Na školu jsem si v té době ani nevzpomněla. Škola se týkala úplně jiného světa, jiné planety. Možná poprvé v životě jsem doopravdy odpočívala - vlastně jsem nic jiného dělat ani nemohla. Třeba jsem celé dopoledne koukala na seriály na DVD nebo hrála počítačové hry. A celé odpoledne spala. A občas jsem se učila španělštinu.

S příchodem léta se všechno začalo lepšit. Nejdřív ne nějak výrazně, skoro neznatelně - ale každý den o kousek víc. I když byly dny, kdy jsem byla tak vyčerpaná a unavená, že jsem myslela, že o žádném lepšení nemůže být řeč a že jsem zpátky na začátku. Mohli jsme mít zase u sebe svoje zvířátka. Byla jsem nadšená! Můj doktor mi začal vysazovat prášky - hlavně ty hnusné antibiotika - a od žaludku mi už nebylo zdaleka tak špatně. Na hlavě mi vyrostl poměrně souměrný "ježek", který mi slušel;o), tak jsem postupně přestala nosit čepici a šátek. Mohla jsem chodit ven. O prázdninách jsme jeli s Tomem na dva týdny do Prahy, on přijel později, mě tam zavezli naši. Byla obrovská změna být zase po dlouhé době na pár dní v kuse v mém bytě. Brečela jsem jak malé děcko. Dodnes nevím přesně proč. Byla to jinak moc pěkná dovolená. Jen jeden můj bývalý spolužák, když náhodou volal, tak se hrozně divil, jak někdo může jet "na dovolenou do Prahy":o) Na konci léta jsme jeli na svatbu vzdálené příbuzné. Zrovna ten den mě sice dost bolelo břicho, ale celkově jsem si začala připadat jako docela zdravý člověk. V té době jsem už dva měsíce nemusela dostávat transfuze.

Na konci září jsem byla na zápisu do školy. Chtěla jsem tam nastoupit "v termínu" na začátku října, nakonec jsem ale onemocněla a nástup jsem si musela posunout o čtrnáct dní. Nebylo to zrovna příjemné po všech těch měsících, kdy jsem úplně vypadla ze svého školního způsobu života, se tam zase objevit, navíc samozřejmě v jiném kruhu a s jinýma lidma, ale to by bylo ještě na delší povídání. Nějakou dobu trvalo, než jsem získala zpátky jistotu. I co se zkoušek týče. Je trochu nepříjemné, že ročník, s kterým teď chodím, dělal zkoušku z patologie v létě, a jsou tam všichni "nabití informacema" - na mě je ten rok prodlevy znát - zatím doufám, že to vnímám jenom já. A potkalo mě už pár velkých úspěchů, které mě povzbudily. Na kontrolu na ÚHKT jezdím přibližně jednou za měsíc. Všichni se tam diví, jak rychle mi rostou vlasy. Krevní obraz mám pěkný. Někdy jsem unavená, že celé odpoledne prospím. Připadám si místy ještě tak nějak "nestabilně", "vratce", vyčerpaně, ale už pomalu jako zdravý člověk. V prosinci se u mě trochu projevila chronická reakce štěpu proti hostiteli - souvisí to s vysazováním imunosupresiv - proto mi museli zase zvýšit dávky. Beru to jako "krok zpět" v léčbě a žádnou radost z toho nemám, ale i za to, jak to vypadá teď, jsem ráda. Někdy cítím úplně jasně, jak se mi pomalu ale jistě začíná vracet energie. Vím, že tady nepopisuju celou válku, možná pár bitev, vím, že mám ještě spoustu cesty k úplnému zdraví před sebou, vím, že mě může ještě leccos potkat, leccos se zkomplikovat, přesto si už teďka připadám jak vítěz.

Chtěla bych zdůraznit, jak moc mi pomohli lidé z mého okolí a jak moc si jich za to cením. Moji rodiče, Nelinka a Tomáš byli pro mě celou dobu opravdová opora a já se snažila být zase na oplátku trochu opora pro ně. Vím, co si museli zažít. Nikdy jim to nepřestanu vracet. Kolikrát jsem četla názor některého pacienta po transplantaci, který psal, že se mu transplantací zlepšily vztahy v rodině. U nás to myslím nebylo tak. Vždycky jsme se měli rádi a období kolem mé transplantace bylo jako kdyby si člověk předtím v průběhu let ukládal vše pěkné jako "peníze" do pokladničky a teď ji rozbil, když potřeboval, a mohl si užívat vše, co ušetřil. Chápete? Myslím, že je to největší štěstí, které může člověka potkat, mít takové blízké, jako mám já. Jsem na ně pyšná, poprali se fantasticky s těžkou situací, do které se nikdy dřív nedostali, a přestože měli strach a nemohli vědět, jestli to co dělají, dělají správně, tak se zachovali jako hrdinové.
Velkou podporu mi taky dávali zbytek mojí rodiny na Moravě, moje babička, Tomáškova rodina a jeho přátelé, moji spolužáci. Také spousta lidí, které moc neznám, popřípadě neznám vůbec a oni mě znají jen zprostředkovaně. Hrozně mě to těšilo. Pár lidí za mnou chtělo přijet do nemocnice, ale kromě našich a Toma jsem nechtěla nikoho vidět, i když mě všecky ty nabídky udělaly velkou radost. A ručím Vám za to, že člověk, i když je sám a i když je na tom zle, tak přesto velice dobře tuší, že na něj někdo myslí a vzpomíná a přeje mu jen to nejlepší a nekonečně moc to pomáhá.

Některé vztahy se ale rozpadly. Od gymplu mám kamarádku Karolínu. Má strašně moc vlastností, které obdivuju, nespočetné lidské kvality. Ale je jedináček. Vždycky mluvila hlavně o sobě. Nikdy mi to nevadilo. Vždycky svoje starosti a "starosti" považovala za nejdůležistější. To mi taky nevadilo. A za jediné na světě. To mi už trošku vadilo, ale pak jsem si na to zvykla. Když se dozvěděla, že mám před transplantací, byla z toho špatná. A mrzelo ji to. Ale mluvila zase jenom o tom, jak to mrzí JI, jak těžké je to pro NI. A pak ještě jedna věc, která vždycky napsaná vypadá hůř, než jak to bylo, zkusím to napsat jinak. Karolína studuje psychologii, proto ji nejsou cizí některé věci, které se týkají vědomí. Taky se nějakou dobu pohybuje v trochu alternativní společnosti. Věřím, že to nemyslela ve zlém, když mi nabídla, že mi sežene nějaké drogy - trávu nebo LSD. Věděla, že některým vážně nemocným lidem pomáhají. Co ale mohla vědět, že to rozhodně není varianta pro MĚ. Pro člověka, pro kterého je nepříjemný každý stav - třeba narkóza - kdy nemůže stoprocentně rozhodovat sám o sobě, sám sebe si na stoprocentně uvědomovat - i když to někdy bolí. Myslela jsem si, že mě zná tak dobře, že tohle o mě mohla vědět. A že nevěděla - to mě mrzelo. Nedávno jsem mazala a znova pročítala staré sms, které mi přišly do nemocnice. Když mi dodatečně došlo, že pár dní po transplantaci mi psala smsky, které se týkaly zase jenom NÍ a nějakých zanedbatelných sezónních starostí, které má s jedním klukem - byla jsem trošku naštvaná. Jen malinko naštavá. Ale cítila jsem najednou úplně jasně, jak se ze mě pomalu vytrácí náklonnost, kterou k ní chovám, úplně pomalinku a úplně potichu, ale i když bych chtěla, ten proces nemůžu už ničím zastavit.

Jedna věc se ještě změnila - můj život se jakoby zpomalil. Dřív jsem měla ve zvyku pořád pospíchat, zdolávat nějaké překážky, něčeho dosahovat. Pořád dělat víc a víc. Abych si sama sebe mohla vážit. Abych dokázala sobě i ostatním, že na něco mám. Byl to nekonečný kolotoč. Vražedné tempo. Najednou...je klid. Nevím, kdy se to přesně stalo. Najednou si nemusím nic dokazovat. Prožila jsem těžké chvíle, nebyla to žádná legrace, přesto myslím, že jsem se nikdy nezachovala v žádné situaci nijak zbaběle. Sama před sebou se nemusím za nic stydět. Mám důvěru ve svoje schopnosti, vím, že leccos zvládnu. V zrcadle se můžu sama sobě zpříma podívat do očí. (někdy ještě do pořádně červených očí:o)) Důležitá je pro mě najednou každá minuta, každá maličkost. Mám ráda čertvý vzduch a mám radost, když mi fouká vítr kolem uší. Vážím si každé vteřiny prožité ve společnosti "mých" lidí. Vážím si každého doteku. Nepospíchám. Ale zároveň nic neodkádám - a tentokrát nejen povinnosti, ale ani zábavu a milé věci. Ráda si otevřu okno, uvařím si svoje milované, smrtelně silné kafe a sednu si do křesla. A nedělám nic. Možná ani nepřemýšlím. Jen tak sleduju jak krásně a pomalu dokáže utíkat čas - když ho má člověk spoustu.

Dřív..:o)


Já s přinesenou pizzou na ÚHKT - to byla radost:o)


Já na ÚHKT


98. den pro transplantaci na třetí procházce venku.


Na moje 23. narozeniny, 128 dní po transplantaci.


Po dlouhé době v oblíbeném podniku;o)


Léto 2008
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anag anag | 25. ledna 2009 v 13:34 | Reagovat

Milá Janičko, zkusila si hodně, protože to bylo ještě horší, než jak to popisuješ. Kromě Tebe a toho, jak jsi se držela ale velkou roli hrál i personál UHKT, a to nejenom zmíněné sestřičky, ale i doktoři, protože na ty jsi měla velké štěstí.

2 vlaďka vlaďka | E-mail | Web | 25. ledna 2009 v 20:46 | Reagovat

Už jsem si říkala, že jsi na nás zapomněla... A ty se vytasíš s tímhle. Díky, opět jsi mi úplně vzala dech. Mám z tebe strašnou radost a hrozně ti přeju ten klid, který jsi získala. Zaplatila jsi za něj hodně velkou cenu. A hlavně ani když ti je zle, nezapomínáš si vážit toho, co pro tebe dělají tvoji nejbližší. Moc ti přeju, aby to teď bylo už pořád jenom lepší.

3 Yenny Yenny | 25. ledna 2009 v 22:24 | Reagovat

Vlaďko ale prosiimtě,já a zapomenout na Vás?To by snad ani nešlo. Jste moje hlavní záliba;o)Jestli se to tak dá říct. Děkuju Ti moc za všechny krásná slova. Mám velkou radost.

Anag, to máš svatou pravdu. Za tu dobu na transplantaci a po ní jsem měla celkem tři ošetřující doktory - po nějaké době - asi pár měsících -  se střídají a přebírají všechny svoje pacienty a všichni tři byli hodní, schopní, pečliví, prostě skvělí.

4 Hammer Hammer | 26. ledna 2009 v 16:34 | Reagovat

I když je Tvůj příběh v této druhé části napsán dost optimisticky, tak mě přesto velmi dojmul. Pevně Ti držím palce, aby se vše ubíralo tím lepším směrem, v osobním životě, ve zdraví i ve škole(práci). Jsi sluníčko :-)))

P.S. Ta pizza byla z Corleone?

5 Yenny Yenny | 26. ledna 2009 v 19:03 | Reagovat

Hammře, o tom vůbec nepochybuj:o)))))To bylo ještě v období než nás tam s Tomem pořádně naštvali;o)Moc Ti děkuju za všechno;o)

6 schnytlik schnytlik | Web | 2. února 2009 v 17:51 | Reagovat

Yenny, smekám klobouk. Fakt.

7 Yenny Yenny | 2. února 2009 v 20:40 | Reagovat

Děkuju:o)A ja Tobě gratuluju k novým stránkám;o)

8 Papaja Papaja | Web | 13. února 2009 v 12:21 | Reagovat

Je neuvěřitelné, co sis zažila a přesto (nebo právě proto) z Tebe vyzařuje klid, teplo, slunce... Držím Ti všechny palce (bohužel mám jen čtyři), aby už napořád bylo všechno stále lepší a lepší a nejlepší!!!

Milá Yenny, přeju Ti všechno... prostě všechno!

P.

:-)

9 Yenny Yenny | 13. února 2009 v 16:48 | Reagovat

Milá Papajo, Tvé krásné přání mě dojalo... hrozně moc Ti děkuju. A je krásné přát VŠECHNO;o) Děkuju Ti z celého srdce. Myslím, že čtyři palce na držení jsou úplně akorát a jsem za ně moc ráda;o) Chtěla bych říct spoustu hezkých věcí, nějak bohužel ale nemám dostatek slov...tak tedy jednuduše..ještě jednou Ti děkuju!

10 verča verča | Web | 28. května 2009 v 23:01 | Reagovat

Ahoj. Náhodou jsem se dostala na Tvůj blog. Jen tak letmo jsem to shlédla. zajímalo by mě, kdy jsi byla na transplantaci. Asijsme byli v podobné době.Pa.

11 Tom Tom | 11. srpna 2012 v 1:03 | Reagovat

Respekt.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama